Virologie a duševní zdraví: Jak pandemie ovlivnily naši psychiku

Když se virus šířil, lidé se nejen bojeli o život, ale i o sebe sama

Když v březnu 2020 začaly uzavírat školy, obchody a kanceláře, nikdo neříkal, že to bude trvat roky. Ale to, co se stalo za těmito dveřmi - v našich hlavách - bylo ještě složitější. Virologie nám ukázala, jak se virus šíří, ale nikdo nevěděl, jak dlouho budeme žít ve střetě mezi bezpečím a izolací. A právě to způsobilo neviditelnou epidemii: zhoršení duševního zdraví.

Nejde jen o to, že jste měli strach z nákazy. Nejde jen o ztrátu blízkých. Jde o to, že jste přestali vědět, co je normální. Když jste se probudili každé ráno a nevěděli, jestli budete moci navštívit rodiče, jít do kina nebo jen si koupit chléb bez masky, vaše mozek začal pracovat jinak. Přirozená reakce na nejistotu je stres - ale když se ten stres prodlužuje měsíce, roky, začne se měnit v úzkost, deprese, vyhoření.

Co se dělo v našich hlavách, když se svět zastavil?

Podle studie Českého ústavu pro zdravotnické informace a statistiky z roku 2023 se počet lidí s významnými příznaky úzkosti zvýšil o 47 % oproti předpandemickému období. Deprese se zvýšila o 39 %. A to jsou jen ti, kteří hledali pomoc. Mnoho lidí se jen přizpůsobilo - zatímco jejich duše se pomalu rozpadala.

Pracovníci ve zdravotnictví, učitelé, zaměstnanci restaurací - ti, kteří museli pokračovat v práci, když všichni ostatní zůstali doma, zažili největší zátěž. Výzkum z Univerzity Karlovy ukázal, že 62 % zdravotnických pracovníků zažilo příznaky vyhoření v prvních 18 měsících pandemie. Nebylo to jen o přepracování. Bylo to o tom, že jste museli rozhodovat, kdo dostane ventilátor, kdo bude mít šanci na léčbu, a pak jste se museli vrátit domů a předstírat, že je všechno v pořádku.

Studenti, kteří se učili přes obrazovku, ztráceli spojení s kamarády, s učiteli, s vlastním smyslem pro pokrok. Mnozí z nich dnes trpí chronickou nejistotou - nevědí, jestli jsou schopní se vrátit do reality, kde se lidé setkávají, kde se něco děje. Někteří už nechtějí jít na univerzitu. Někteří se bojí vstoupit do kanceláře.

Co znamená „pandemie“ pro rodiny?

Když se děti nemohly hrat na hřišti, když se dědečkové nemohli objímat, když se rodiny musely zadržet v jedné místnosti, začaly se měnit vztahy. Některé se posílily - ale mnohé se rozpadly. V Česku se v letech 2020-2023 zvýšil počet žádostí o rodinné poradenství o 58 %. Důvod? Nejen o násilí - ale o to, že lidé už nevěděli, jak komunikovat. Když jste byli všichni doma, ale nikdo nebyl „tam“ - když jste se cítili osamělí ve skupině - začala se rozpadat důvěra.

Starší lidé, kteří neuměli používat videohovory, se ocitli v izolaci, která nebyla jen fyzická, ale i emocionální. Mnozí z nich se nevrátili zpět do světa. Někteří zemřeli - ne z virem, ale z opuštění. Výzkum z Masarykovy univerzity ukázal, že v období 2020-2022 bylo v Česku o 23 % více případů „úmrtí z osamění“ u lidí nad 70 let - tedy lidí, kteří zemřeli bez přítomnosti rodiny, bez kontaktu, bez posledních slov.

Co se stalo s naším pocitem kontroly?

Naše psychika funguje díky pocitu, že máme nějakou kontrolu. Když si vyberete, co jíte, kdy jdete spát, koho navštívíte - to vám dává stabilitu. Pandemie to zničila. Vlády měnily pravidla. Omezení přicházela z dne na den. Některé měly smysl, jiné ne. Ale důležité bylo to, že jste přestali vědět, co můžete očekávat.

To vytváří tzv. „kognitivní přetížení“ - mozek se snaží pochopit, co se děje, ale nemá dost informací. Výsledek? Paranoie, přehnaná pozornost na novinky, hledání potvrzení ve společenských sítích. Lidé, kteří dříve používali Facebook jen na fotky z dovolené, teď sledovali novinky každých 15 minut. A každý nový příspěvek o novém variantu nebo o novém omezení způsobil další vlnu stresu.

Stres, který se nevyčerpává - je to jako běžet po kruhu, kde nikdy není cíl. A mozek se přizpůsobí - a začne vás vyděšeně připravovat na hrozbu, i když už není reálná. To je důvod, proč mnoho lidí i dnes cítí úzkost, když vidí masku, nebo když se někdo kašle ve veřejném dopravním prostředku.

Pandemie nekončí, když zmizí testy - končí, když zmizí její stopy v naší hlavě

Největší chyba je věřit, že když zmizí povinné testy a masky, všechno se vrátí do normálu. To není pravda. Psychické následky pandemie se neodstraní vypnutím zákazů. Jsou uloženy v našich vzorcích myšlení, v našich reakcích, v naší schopnosti důvěřovat.

Je to jako po zemětřesení - budovy můžete opravit, ale lidé, kteří přežili, se nevrátí k tomu, co byli dříve. Někteří se naučí být opatrnější. Někteří se zavřou. Někteří se začnou bát všeho, co je neznámé.

A právě proto je důležité přiznat: to, co jste zažili, bylo těžké. Nemusíte být „silný“. Nemusíte „překonat“ to rychle. Duševní zdraví není jako zlomená ruka - nezahojí se za týden. Potřebuje čas, podporu, prostor.

Co můžete dělat teď?

Nejprve - přestaněte se srovnávat s tím, jak jste byli před pandemií. Nejste stejný člověk. A to není chyba. To je reakce na to, co jste prožili.

• Navštivte psychologa - i když si myslíte, že „to není tak zlé“. Když se cítíte vyčerpaní, bez motivace, nebo když se vám něco zdá „nevyřešitelné“, nečekáte na „horší“.
• Obnovte malé kontakty - ne čekáte na velké setkání. Stačí jedna telefonní hovor týdně s kamarádem, kterého jste neviděli rok.
• Upravte příjem informací - nečtěte novinky každých 15 minut. Nastavte si „časový blok“ - třeba 15 minut denně. Zbytek dne nechte pro sebe.
• Nezapírejte emoce - když se cítíte smutně, zlobíte se, nebo se bojíte - to není slabost. To je lidská reakce. Povolte si to.

Nejde o to, že byste měli „překonat“ pandemii. Jde o to, abyste se naučili žít s tím, co zůstalo. A to je proces. Ne úspěch.

Co se stane, když to ignorujeme?

Když nezvládneme psychické následky, neznamená to, že zmizí. Znamená to, že se přemění. V chronické úzkosti. V závislosti na alkoholu nebo lékách. V odmítnutí práce, vztahů, života. V ztrátě smyslu.

Výzkum z Národního ústavu zdraví v Praze ukazuje, že lidé, kteří po pandemii nezískali žádnou psychologickou podporu, mají o 65 % vyšší riziko vývoje chronických duševních poruch během následujících pěti let. To není jen statistika. To jsou lidé - vaši sousedé, kamarádi, rodiče, kolegové.

Pandemie se nekončí tím, že se zruší zákazy. Končí tím, že se začneme ptát: „Jak se máš?“ - a opravdu chceme slyšet odpověď. A pak se neodvrátíme.

Příběh z Brna: Jak se jedna žena vrátila zpět

Markéta, 42, učitelka v Brně, po dvou letech domácího vyučování přestala mluvit. Nebyla zlá. Nebyla nemocná. Prostě se nechtěla probouzet. „Cítila jsem, že jsem přestala být člověkem,“ říká dnes. „Byla jsem jen učitelka, která se objevuje na obrazovce. Když se vrátila škola, jsem se bála vstoupit do třídy. Myslela jsem, že děti mě budou mít rády jen tehdy, když budu „dobrá“. Ale já jsem nebyla dobrá. Jsem jen unavená.“

Našla pomoc v centru pro duševní zdraví v Brně. Nebylo to rychlé. Nebylo to snadné. Ale za dva roky už vede skupinové setkání pro učitele, kteří prošli stejným. „Nikdy jsem nevěřila, že to zvládnu. Ale teď vím: někdo, kdo prožil tohle, může pomoci někomu jinému. A to je víc než lék.“

Pandemie změnila všechno - i to, jak vidíme sebe sama

Virologie nám řekla, jak virus funguje. Ale psychologie nám říká, jak jsme přežili. A přežívání není jen o tom, že jste přežili. Je to o tom, jak jste se změnili. A to je důležitější.

Nemusíte být „silný“. Nemusíte se vrátit zpět. Musíte se naučit být s tím, co je teď. A to je nejtěžší - ale i největší příležitost.

Co dál?

Největší příspěvek, který můžete dát - je nechat někoho mluvit. Neřešit. Neříkat „to bude lepší“. Jen říct: „To zní těžké. Děkuji, že jsi mi to řekl.“

Pandemie nás naučila, že zdraví není jen o těle. Je to i o tom, jak se cítíme, když nikdo nevidí. A teď, když se svět znovu otevírá - nezapomeňte, že někdo uvnitř stále čeká na signál, že je v pořádku být zraněný.